Zdravím všechny příznivce hen tohoto blogu. Dlouho už jsem nic nenapsal, dlouho jsem jen posedával, mezi lidmi procházel a snažil se proniknout do jejich duší. Nikam jsem moc nejezdil, jen po městě, tudíž nebyl žádný velký zážitek, o který bych se s Vámi podělil. Ale i ty sebemenší záchvěvy života v Číně jsou jistě pro mnohé z Vás zajímavé. A tak jsem se rozhodl napsat o tom, co jsem tady ten měsíc vlastně dělal.
Začal bych novinkou, která je ještě stále žhavá a ožehavá. Nevím, jestli české informační servery nebo noviny píší o události, která v Číně hnula zemí. K 1.listopadu totiž Všečínské shromáždění schválilo reformu čínského školství. Ministr školství, Yuan Guiren, předložil ke schválení velice netradiční reformu. Jedná se o reformu,která přikazuje v celé Číně na všech školách, základních, středních i vysokých, vyučování předmětů v čínštině. Tzn. že menšinové jazyky v autonomních oblastech a oblastech s vysokým počtem menšinových národností jsou na školách zakázány. Dosud bylo vyučování dvojjazyčné. Ve školách se vyučovala čínština i lokální jazyk, kterým mluví minoritní skupiny v provinciích, kde jsou v převaze. Samozřejmě ve východních oblastech je tento krok pramálo viditelný. Čím více však člověk začne postupovat na západ, zjišťuje, že tento krok čínského vedení opravdu pohnul zemí. V provincii Yunnan, které se říká mikrokosmos Číny v oblasti národností, žije 25 minoritních národností. Mnoho z nich, jako například menšina Zhuang, má svůj vlastní jazyk. A jelikož základní definice menšiny je rasa, kultura, jazyk, náboženství a společná historie, je jazyk základní definicí jakékoli kultury. Toto všechno spolu úzce souvisí. Bez rasové sounáležitosti není kultury, bez jazyku není náboženství, bez historie není kultura, jedno koexistuje s druhým. A to, že se ztratí jazyk, je jen snaha o potlačování menšinových kultur.
Na druhou stranu čínská vláda udělila v politice jednoho dítěte menšinovým kulturám výjimku. Ale toto je spíš krok k tomu, že menšiny v Yunnanu jsou jednou z obrovských atrakcí a turistických lákadel v Číně. Kdo by chtěl nechat vymřít svou vlastní zoo.
Pokračujeme-li dál na západ, objevují se Tibetské oblasti a Xinjiang. Jedna z nejrozsáhlejších oblastí Číny, které tvoří západ. Toto území zahrnuje východní Turkestán, který byl násilně připojen v letech 1755-1759. Oblast je obývána početnou národnostní menšinou Ujgurů (přibližně 9 milionů obyvatel), jejichž mateřským jazykem je ujgurština,středoasijský jazyk altajského původu. V Xinjiangu se vyvinula spousta separatistických skupin, které usilují o samostatnost, neboť jejich původ sahá ke středoasijským republikám, nikoli k čínskému impériu. Čína si je toho vědoma a tento krok, snaha o vytlačení jejich jazyků (ujgurština, kazaština, ujgurština…) je snaha o potlačení separatistického myšlení. Ovšem není se čemu divit, že hnutí bojující za svobodu Xinjiangu se v těchto dnech bouří a jistě to pro ně nebude nic příjemného. A konečně je tady Tibet, který se nikdy nesmířil s odchodem Jeho Svatosti do exilu. Zemětřesení v Yushu bylo katastrofou, ale za mnohem větší katastrofu je vnímán fakt, že Hu Jintao, prezident ČLR se pyšně dme nad svou miliardovou pomocí pro Yushu a Dalajláma může jen psát tajné dopisy, které možná ani nikdy do města nedorazí a Tibeťany tak nemá kdo potěšit, uklidnit. Po prezidentově proslovu, že nehodlá s menšinami nijak zápasit a že jeho pomoc je upřímná, se objevil tento zákon. Zákaz vyučování tibetštiny.
Od 1. do 5. listopadu byly uzavřené veškeré kampusy vysokých škol v Qinghai a Tibetské atonomní oblasti. Ven byli pouštěni akorát studenti hanské národnosti a to jen proto, že vyplnili spousty spousty papírů, které stvrdili svým podpisem. Stejně tak Tibeťani byli nuceni k podepsání nesmyslných listin, které zahrnovaly to, že nebudou vytvářet nepěkné prostředí v ČLR, že se budou chovat uvědoměle a nenásilně, že nebudou chodit na diskotéky a do hospod a šířit tam jakékoli myšlenky spojené s tímto zákonem. Prostě jim tímto zavřeli pusy a kdokoli něco řekne, je to proti zákonu, neboť se zavázali svým podpisem k mlčení. Je to proto, že pokud se kdokoli ozve, dostane se přímou čarou do vězení a Číňané mají proč jej umístit do vězení. V mezinárodním měřítku tudíž budou porušovat zákon. Nikdo se nedozví jaký zákon, jen to je doložitelné papírem. Jsou tedy kryti OSN, není to porušování lidských práv, je to jen prosazování zákona vlastního státu.
Mnozí učitelé a celé vedení zahraničního oddělení Minzu Daxue s čínskou vládou samozřejmě souhlasí. Včera byla svolána schůze, na které měli být všichni zahraniční studenti a důrazně se nám opakovalo, že nesmíme nijak narušovat stabilitu země, že jsme tady proto, abychom studovali a šířit jakékoli myšlenky je zákázáno. Musíme se hlásit kdykoli někam pojedeme. Chtějí vědět naší přesnou polohu a přesný čas návratu. Ano, je to kvůli bezpečnosti, ale já v tom vidím i souvislost s tímto ne příliš fér zákonem. V chrámu Labrang mniši neustále protestují, na Qinghai Normal University byly tři dny protesty a celé dny projížděla městem policejní auta. Ano, je to tak. Číňané se Tibeťanů bojí, a není se čemu divit.
A tak tedy po nepříjemných zprávách bych se rozpovídal o zdejším životě. Po celý měsíc jsem rozvíjel kontakty s místními Tibeťany a zahraničními studenty. Poznal jsem Amira z Íránu, syna bohatého otce z Teheránu, který obchoduje s motorkami a náhradními díly na ně. Je to ale normální týpek, bez jakýchkoli známek pýchy. Tahira z Kazachstánu, kterému je teprvá 17 let. Dostal stipendium. Je z národnosti Dunganů, odnoše národnosti Hui. Do poloviny devatenáctého století jeho rodina žila ve střední Číně, ale díky pogromům na muslimy museli opustit zemi a teď bydlí v Almatě. Tahir neumí ani čínsky, ani anglicky a tak se o něj starám, neboť když já byl v Kazachstánu, bylo o mě královsky postaráno. Mám šanci to kazašskému národu vrátit a tak mu překládám do ruštiny texty, kterým by jinak nerozuměl, beru ho na akce, seznamuju s lidma a dřívější smutek z toho, že je pryč od rodiny, se pomalu vytrácí. Mám z toho radost. Je tady Norten, Tselothar a Tendzin, kucí tibetští… s těmi často chodím na večeře, obědy, často spolu popíjíme qingkejiu, místní pálenku, specialitu Qinghaie, pití tibetských nomádů. Pak je tady spousta američanů, kteří se jen ztěží učí čínsky. Je to i proto, že opravdu nejsou zvyklí učit se cizí jazyky. Jsou uzavření v bublině USA a když vyjedou, mají co dělat, aby se začlenili. Dneska je akce u Bena a Rose, pozvali snad celý Xining a tak to bude veliké, ty už znáte. Pak jsou tady lidé z Evropy, Cata a Pavel z Rumunska, Lydia z Německa, Hanele z Finska a Anna z Ruska. Tihle všichni se schází na různých místech, u různých lidí a většinou, když se sejdem, děje se jen jediná věc. Hrajeme si 😀 Hrajeme Městečko Palermo, hrajeme Uno, kostky, různé hry a prostě děláme všechno proto, abychom se smáli. Žádný alkohol, čistá zábava s čistým smíchem.
Také se stalo to, že jsem začal učit angličtinu. Docházím každý víkend v sobotu a neděli do čínských rodin a učím povětšinou výslovnost, neboť ta je v Číně největším problémem. Něco málo si vydělám, za víkend to jsou asi dvě stovky, takže se dá šetřit na cestování a na prázdniny s Milou. V Sobotu mám hodinu se dvěma kucíma, jednomu je osmnáct, druhému sedmnáct. Tomu mladšímu to jde výborně. Zná perfektně anglickou gramatiku, slovíčka. Starší má problémy, ale snaží se a nejkrásnější pocit je ten, když přijdete na hodinu a on je o několik tříd výš, než byl minulý týden. S nimi čteme z jejich učebnice, já předčítám, opravuju a překládám neznámá slůvka. Oni opakují, zapisují si a po skončení hodiny si dlouho povídáme anglicky, jen tak, o všem. Je to dobrý způsob, jak někoho naučit anglicky, jen si povídat. V neděli bych měl mít dvě hodiny, ale mám jen jednu, protože třetí rodina se ještě neozvala. Mám jen děvče, kterému je sedmnáct let a jejíž maminka se jí snaží dostat na vysokou školu. A tak se od rána do noci učí a nemá chvíli odpočinku. S tou si jen povídáme. Minule jsme si povídali o Shakespearovi, o jeho hrách, co četla, co zná z anglického divadla. Je to pokaždé jiné. Snažím se neustále vytvářet nová témata, o kterých se dá mluvit. Je ukecaná, takže to není probllém. Toto učení mi zprostředkovává jeden člověk, které nebudu jmenovat, to co dělám, není příliš legální, mám vízum studentské a pracovat nesmím. A tak jej radši nechám v anonymitě. A tak se po víkendech učím angličtinu, která mimochodem není nic extra, ale na čínskou angličtinu stačí a učím se i trošku z čínštiny.
Posílám pozdravy všem a co nejdřív zase začnu fotit. Už jsem měsíc nevyfotil ani fotku. Tak se mějte a smějte, bando jedna česká J