Reklama
 
Blog | Pavel Rytíř

Tibetská kultura trošku jinak

Tentokrát jsme se s Benem a Rose, kamarády z Oregonu, vydali trošku lépe poznat tibetský lid do kraje, který odedávna patřil Tibetu a dnes jej Čína spravuje pod třemi provinciemi. Do, kdysi tibetské, prefektury Amdo. 

 

Den první

S Benem a Rose jsem se seznámil už dříve, ale ve čtvrtek v klubu Sweet Dew café, kde se dvakrát do týdne sejdou lidi z celého Xiningu, zahraniční studenti i číňani, aby si vyměnili zkušenosti, poznali se a našli si kamarády, jsme se poznali trošku blíž. Říkají tomu English corner, ale jsou to spíš milé večery s usměvavými lidmi, kteří prahnou po poznání všech okolo sebe. Tady jsem potkal Tselothara. Tibetského týpka, co na Univerzitě menšin studuje religionistiku. Dlouho jsme si povídali o tibetském utiskování. O cestách Tibeťanů do Indie, o utiskování v jejich vlastní zemi. Rozhodl jsem se tenhle problém poznat lépe. Byl tam i Ben a Rose, v sobotu se chtěli vydat na cesty do tibetské provincie Amdo, která je dnes rozdělena mezi čínské provincie Qinghai, Gansu a Sichuan. Tselothar mě pozval k sobě domů, abych viděl, jak Tibeťané žijí. Měl jsem tedy dvě možnosti jak strávit Guoqingjie, tedy oslavy založení republiky. Tselothar nakonec zavolal, že odjíždí už v pátek a to já nemohl. Zbyla tedy jediná možnost. Ozval jsem se Benovi a i když už měli koupenou jízdenku, dohodli jsme se, že se sejdeme v Langmusi další den. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jestli ještě jsou jízdenky nebo jak tady vůbec funguje autobusová doprava, natož kde je autobusové nádraží. Všechno jsem se pokusil zařídit. Koupil jsem si lístek do městečka jménem Hezuo, jednoho z větších měst v Amdo. Vybavil jsem se spacákem, novými tkaničkami do bot a čínskými prášky proti bolesti hlavy. Zbalil si ruksak a v sobotu šel spát natěšený na to, co mě zítra čeká. V noci jsme ještě s mou Láskou oslavili naše výročí, které celá Čínská lidová republika bude slavit ještě celý týden. Na dálku jsme oslavili tento krásný den, kterého si obrovsky vážím a já šel spokojeně spát a usnul tvrdým spánkem. Druhý den ráno mi jel autobus v sedm čtyřicet pět. Obyčejně by lidé měli být půl hodiny před odjezdem na nádraží, aby se všechny jízdenky nevykoupily a ještě se chytla dobrá místa. Já však vstal v sedm třicet pět a už jsem pomalu všechno vzdával. Popadl jsem ruksak, vypil rychlou kávu a s během vyrazil chytnout taxík. Taxikářka jela tak pomalu, že mě to vytáčelo z míry, ale udržel jsem nemístné poznámky a čekal s trpělivostí. Na nádraží jsme dorazili sedm čtyřicet. Do nádražní haly jsem přímo vběhl a snažil se být co nejrychleji na nástupišti. Policejní kontrola však byla proti. Měl jsem sbalený nůž, z žádného důvodu, prostě jen kvůli bezpečnosti, možná budeme spát i venku a nůž se hodí. Policejní strážník však absolutně nepochopil význam slov ,,jen kvůli bezpečnosti´´a nůž mi vzal. Neměl jsem čas se s ním hádat, prostě jsem mu ho nechal a běžel na autobus. Bylo sedm čtyřicet pět a já už úplně ztrácel naději, že se cesta vydaří. Autobus tam ještě byl. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Usadil jsem se i s mým báglem pod nohama a asi deset vteřin na to autobus vyjel. A já jel vstříc zážitkům, vstříc novým dobrodružstvím a přímo do zdroje tibetské kultury, krásné a vždy vstřícné kultury tibetských skromných a vždy hřejivým úsměvem oplývajících nomádů vedle muže, který se celou cestu modlil. Osm hodin bez přestávky.

Reklama

Autobus projížděl suchou, blátivou krajinou obklopenou kopci, na kterých rostou jen malé kulaté keře, které zvířata nestráví. Proto lidé v těchto krajích pěstují nejrůznější plodiny, obilí a snaží sadit stromy, aby se sesuvy půdy způsobené dešti dále nerozrůstaly a chránily je tak od nesčetných neštěstí, kterými tady běhěm života procházejí. Je to opravdu krajina pro život obrovsky nelítostná. Stoupáme a zase klesáme, malými klikatými cestami překonáváme množství vrcholků, které se nám postavily do cesty. Přijíždíme ke Žluté řece. Už v těchto místech je obrovská. A to je teprvá horní tok jejího koryta, čeká jí ještě několik tisíc kilometrů napříč Čínou. Odnáší bolestné vzpomínky života, hladomorů a such. Tady je ještě průzračnou řekou, dohlídneš dna. Vítá nás městečko Xunhua. Město s vlastní správou, město menšiny Salar, pocházejících z Turkických kmenů Střední Asie. Město plné mešit a mužů s bílými čepičkami na hlavě. Na náměstí stojí vysoký sloup na jehož vrcholku se pyšně vyhřívá velbloud. Tito lidé se řídí Koránem a Alláhovými slovy. Jejich příchod sem je spojován s náhodou. Díky zatoulaným velbloudům objevili úrodnou krajinu okolo horního toku Žluté řeky a žíjí zde dodnes. Muslimové, ať už menšina Hui nebo právě Salar (Salazu -撒拉族), žijí podél celého horního toku na obou březích. Jejich kultura je v dnešní době však zcela hanizovaná. Domovská hudba je zapomenuta a tradice zrušeny v době dynastie Ming, kdy Salarští generálové kapitulovali a přijmuli nadvládu Mingů. Krajina je podobná okolí Uzbeckých hor a plání, jakožto i stepí celé střední Asie. Můžu srovnat s kazašskými stepmi. Salarové pochází z okolí města Samarkand v Uzbekistánu.

Tady jsme zastavili na oběd. Po chutné polévce autobus opět vyrazil. Tentokrát směrem k horskému masivu Minshan, kde pramení řeka Min, jeden z hlavních přítoků Dlouhé řeky. Krajina se postupně měnila v horské masivy skalních převisů. Vrcholky Minshan vystupují až do výšky tří kilometrů nad mořskou hladinou a cesta vede přímo skrz tyto obrovské výšky. Autobus pomalu stoupal po klikaté stezce a okolo se začaly objevovat domky s kopkami jačího trusu, který se zde používá jako otop. V takových výškách totiž není kouska dřeva, které by mohlo zahřát pasteveckou rodinu. Stoupání je opravdu obrovské, z údolí Huanghe je to velký kus na vrchol třítisícového monstra. Cesta budí respekt a autobus musí na několika místech doplňovat vodu. Místní lidé, chtějí-li se někam dostat, musí využít přesný čas příjezdu autobusu a stopnout ho na cestě. Projíždí jich tu jen opravdu pár, propásnou-li, nemají šanci. Když horská linka zastaví, jen stěží a s obrovským úsilím se opět rozjede. Okolo se pasou jaci a ovce a tibetské vesnice vypadají silně a nedobytně. Muslimské obyvatelstvo jakoby zmizelo a v horách žijí už jen Tibeťané. Děti si hrají u silnic, pastevci se prohání na koních a shání stáda dohromady. Občas se přes silnici převalí černý mrak jaků a autobus bohužel musí počkat.

Když jsme překonali horský masiv Minshan (岷山), otevřel se nám pohled na Minshanskou pánev. Obrovskou zelenou krajinu tibetských nomádů, pláně travnatých luk, nehostinných, ale přesto obývaných lidmi. Cesta jakoby vedla odnikud nikam, jen rovná nekonečná čára. Autobus si to šinul jako splašený býk napříč pánví obklopenou skalnatými horami. Slunce celou cestu neobvykle hřálo, bylo nádherné modré nebe s bílými vysokými mraky plujícími oblohou jako neohrožené koráby tichomořských vod. Stačilo jen vztáhnout ruku a uchopil bys je. Vjeli jsme do města jménem Hezuo. Město se školou tibetského buddhismu a obrovským chrámem uprostřed. Celé dýchalo tibetskou architekturou, červenými okraji oken, barevnými římsami a sněžnými lvi na štítech. Hezuo je hlavní město prefektury Gannan a právě odtud pochází druh čínského černého prasete ,,Hezuo swine´´. Přijeli jsme na Jižní autobusové nádraží  a já se musel dostat na severní. Potkal jsem čínský pár, který jel mým směrem. Nasedli jsme tedy spolu na rikšu, ještě s mnichem, který směřoval do Maqu, do města, o kterém ještě uslyšíte. Projížděli jsme městem ofukováni vlahým čerstvým horským větrem a bylo mi krásně.

Z jižního nádraží jsme se společně vydali do městečka Luqu. Bylo asi hodinku od Hezua a já se nemohl nabažit místní krajiny. Silnice byla rozbitá, takže jízda byla jako na horské dráze. Občas to člověka vyhodí ze sedačky až ke stropu. Komunita v autobuse je povětšinou velmi hovorná. Všichni si sdělují spousty důležitých a zajímavých věcí. Když se v autobuse objeví číňané, komunita se trošku změní. Jsou totiž hrozné prasata. Po zemi plivou, hážou odpadky, kouří v autobuse. Tibeťané jsou povětšinou slušní a čistotní. Všudypřítomné pohledy spolucestujících se dají jen přestát úsměvem. Úsměv vždycky pomůže. Pokud se totiž člověk usmívá, je mu úsměv většinou opětován. Není dobré být zamračený a zasmušilý. Jedině smích dělá v Tibetu přátele.

Z Luqu, obyčejného malého městečka, které nemá víc než pět tisíc obyvatel, nejel žádný autobus do Langmusi (郎木寺). Oni dva Číňané usmlouvali taxikáře na výbornou cenu. Navíc jsme s řidičem vedli rozhovory, které se mu očividně líbily a za to nám zastavoval na jakýchkoli místech, která nám přišla zajímavá. Zavezl nás i k místnímu jezeru. Je tady sucho a tak jezero vypadalo spíše jako obrovská kaluž. Ale moc hezká kaluž, navíc v Tibetu. Není místo v Tibetu, které není pěkné. I kaluže, i jačí trus i odpadky. Tibet je prostě sám o sobě místo plné ducha. I když západní pohled na Tibet jako na mystickou a duchovní zemi je trošku přehnaný a podnícený  povídačkami začátku století, kdy do těchto míst generál Younghusband podnikl vojenskou výpravu a které vznikly díky jeho nedostupnosti, má v sobě opravdu něco velkého, co slovy nejde popsat.

Dojeli jsme do Langmusi. Langmusi leží přesně na hranici dvou provincií. Gansu a Sichuan. Je postaven v údolí ve tvaru písmene ,,v´´. Na severní straně leží Gansuský klášter, který nás každé ráno budil nádherným zvukem tibetských trubek, které svolávaly mnichy k modlitbám. Na jižní byl klášter Sichuanský s množstvím zvonů a gongů. Nebylo to vždy tak. Pohybuji se totiž v oblasti Amdo, která byla odnepaměti tibetským územím. Čínská vláda jej však rozdělila do tří provincií, Qinghai, Gansu a Sichuan. Amdo byl pro Tibet vždy velmi důležitý. V Qinghai se mimo jiné u Qinghaiského jezera narodila Jeho svatost 14. Dalajláma Tändzin Gjamccho.  Další dvě části se nazývají Kham, dodnes sporné, ale přesto rozdělené území mezi provincie Sichuan, Qinghai a Yunnan, a Üzang, který je přibližně v dnešních hranicích Tibetské autonomní oblasti.

Začal jsem hledat ubytovnu, ve které byli mí USA-friends, ale nikdo o ní nevěděl. Procházel jsem městem a náhodou jsem narazil na nějaké francouze, kterých jsem se zeptal na onu ubytovnu. Samozřejmě nevěděli. Tu z ničeho nic slyším volání…. Paul, Paul… otočím se a ejhle, Ben a Rose. Příjemné setkání. Nechal jsem si věci v pokoji a vyrazili jsme na večeři. Sedli jsme do restaurace jménem Yak food restaurant. Měli jačí burger, který jsem chtěl ochutnat. BaR si dali jehněčí a rýži a k tomu jsme pili čaj s jačím mlékem. Jako zákusek byla Cangpa, což je tradiční tibetský nomádský pokrm. Chvíli jsme ještě seděli, povídali si o politice v Tibetu, o rozdílech USA-CZ a celkem dobře jsme se bavili. Pozvali nás ke stolu nějací týpci vypadající jako Tibeťani. Dali jsme se do řeči, popili pár sklenic slaďoučkého piva Qingdao a jediným tématem se stal Dalajláma a život v Tibetu. Kecali jsme do pozdních nočních hodin a Dzamin nás pozval k sobě domů. Tedy spíše do jeho stanu, ve kterém jeho rodiná přes rok bydlí. Jsou pastevci, chovají ovce a jaky. Ano, to bychom mohli zkusit.

Den druhý

Druhý den ráno jsme vstali do krásného slunečného dne plného kopců bílých mraků a zvuků hor. Ještě jsme se nerozhodli, kudy se vydáme do hor. Jen jsme věděli, že dnešek strávíme chozením a chozením. Po snídani a kávě jsme určili směr. Směr skály. Kelsang, majitel hotelu, se kterým jsme se spřátelili, nám poradil cestu skrz sichuanský chrám. Vydali jsme se tedy tímto směrem vybaveni chlebem a jogurtem. Domky ve vesnici jsou zchátralé a ve stavu takovém, že každou chvíli spadnou. Lidem to však stačí. Nikdo nepotřebuje zeteplený dům se zahradou, novou omítku, topení nebo elektřinu. Elektřina je ale běžná. Lidé žijí skromně a v úzkém sepjetí s Přírodou a jejími cykly. Prošli jsme si chrámy, diskutovali nad sochami a obrazy. Naneštěstí jsme během těch tří dní, které jsme strávili v Langmusi, nezažili obřad modliteb. Naplněni brouzdáním uličkami jsme se vydali směr skály. Přes nádhernou louku plnou modrých kalichů lučních květin jsme zamířili ke stromu ověšeném vlaječkami, které simbolizují přání a modlitby, které vlají ve větru, jež je roznáší do celého světa. Dali jsme si pauzu a kochali se nádherným rozhledem. Před námi se rozprostírala vesnička a nad ní dlouhý masiv z červeného kamene. V dálce byli vidět zasněžené vrcholky Minshanu. Vydali jsme se výš a pořád nám to nestačilo. Chtěli jsme dál a dál až do samotného srdce Tibetu. Samotné městečko je položeno ve výšce nad 3300 m.n.m. My jsme však stoupali stále dále do hor až nám Langmusi úplně zmizelo z dohledu a my byli ztraceni v horách. Bylo zde absolutní ticho. Jen když začal foukat horský vichr málem, jsme začali poletovat vzduchem jako ty vlaječky, chtěl nás a naše pocity štěstí roznést do celého světa. Ustáli jsme to, zůstali jsme. I když naše duše zpívaly píseň, kterou si zpívá jen málo lidí na téhle planetě, píseň Tibetu, po větru jsme se o ní dělili s celou matičkou Zemí. Když začal foukat vítr, svištěl mezi skalisky a ohýbal trávu až na zem tak, že vypadala jako ledová plocha. Byli jsme v obrovských výškách a já byl naprosto vyčerpaný. Na chvíli jsme si sedli, ale Ben se rozhodl, že půjde dál. Už jsem nemohl, ale toto zažiju možná jen jednou za život, řekl jsem si a zvedl zadek k dalšímu výstupu. Směřovali jsme na nejvyšší dostupný vrchol. Jeho výšku bych odhadl na 4500 metrů nad mořskou hladinou. To už je pěkná výška. Začal se oběvovat sníh. Ben se začal vzdalovat a už jsem ho viděl jen jako tečku. Dělal jsem si pauzy, mé plíce nestíhaly. Kouření mě opravdu zabíjí. Když jsme byli téměř u konce, začali jsme sledovat ovčí stezku, která stoupala po schůdných místech této příkré hory. Ben se rozhodl šlapat průsmykem, já zase po hřebeni skal. Byl to sice prudší výstup, ale když jsem překonal prudké stoupání, už byl jen mírný kopec přímo na vrchol. Rose byla někde daleko za námi, fotila a zastavovala se na každém výběžku. Byl to pro ní zážitek, pro nás to byla výzva. Ben se už ztratil za obrovskou příkrou skalní stěnou a já už byl na konci sil. Postupoval jsem jen po dvou krocích. Pak vždy pauza na pár sekund a zase dál. Na místě, kde byla rozcupovaná ovčí kůže jsem našel zakroucený dlouhý beraní roh, který jsem si nechal jako triumfální amulet z výstupu na tuto nádhernou obrovskou horu. Začínala mě bolet hlava a nohy už jsem necítil. Kolem byl sníh, ale bylo mi stále horko. Obešel jsem stěnu a byl už jen pár metrů pod vrcholem. Poslední metry byly nejhorší a přitom nejkrásnější. Jsme nahoře. Ben nahoře křičel na uvítanou a podali jsme si ruce. V dálce dole pod průsmykem jsme viděli Rose. Mávali jsme a užívali si tu nádhernou podívanou jako děti. Když jsme tak seděli, začala být pěkná zima. Navlíkli jsme bundy, rukavice a čepice a začali jíst. Nejlepší jogurt v celém mém krátkém životě. Foukal vichr a my zvítězili nad touto krutě vypadající, ale přitom milou a útulnou horou.

Den třetí

Včerejsí večer, úplně znavení výstupem, jsme se vydali na večeři do zase úplně jiné restaurace. Objednali si od každého druhu masa jedno jídlo, jehněčí, jačí a vepřové. K tomu rýži a tibetský čaj. Místní specialitou bylo jehněčí maso vařené uvnitř jehněčího žaludku za pomoci horkých kamenů. Přinesou Vám na talíři nafouklý žaludek velikosti basketbalového míče a kuchař maso, které je již připravené uvnitř i s horkými kameny, přímo před Vámi začne připravovat. Různě jej převaluje, nejrůznějšími způsoby nadhazuje a pak rozřízne. Zevnitř se vyline obrovský oblak páry a maso uvnitř je dokonale uvařené, díky nepropustnosti žaludečních stěn. Jistě je to pochoutka, my jsme si ji nechali ujít.

Dnešní den ztrávíme na koňském hřbetě. Benův kámoš v Xiningu nám domluvil cestu na koních po tibetské plošině. Ráno v deset hodin jsme na dvoře jednoho z klášterů nasedli na koně. Rose měla černou kobylu s malým hříbětem, Ben šedáka a já bělouše s dredem na hřívě a černými ponožkami. Dal jsem mu jméno Jitka. Vyrazili jsme za doprovodu běhajících dětí do pustin tibetské vysočiny. Jel s námi dědoušek, který na koňském sedle strávil celý život. Vyprávěl o rodině, která mu v osmi letech ,,zemřela´´ za Kulturní revoluce. Samozřejmě byli povražděni. Je to klášterní vesnice. Vyrůstal jako jedináček. Vyprávěl o svých trablích, ovšem v čínštině, tak jsem mu jen stěží rozuměl. Na koni jezdí už od svých pěti let. Projížděli jsme pustou krajinou plnou nízkých keříků, které koně po cestě okusovali. Projížděli jsme pod naším včerejším triumfem, tedy pod Skálou štěstí, jak jsme ji nazvali. Neustálým stoupáním a zase klesáním, často velmi příkrým a kluzkým, nás koně donesli až pod Dračí horu k prameni Řeky Bílého draka. Bylo to nádherné sedlo s vyvěrající vodou, kde jsme pojedli pár jablek, potkali skupinku čínských turistů a dováděli s tibetskými průvodci. Hráli jsme páku, ale ani jeden jsme proti nim neměl šanci. Jsou to silní a statní chlapíci. Pár fotek, cigáro a jelo se dál. Nazpátek. Přes potůček, který nedaleko vyvěral přímo ze skal, koně nechtěli jet. Chvíli se motali okolo, točili se na místě a plašili. Naštěstí jsme je všichni zvládli a nikomu se nic nestalo. Nakonec Ben nějakým záhadným způsobem koně přiměl, aby do studené vody vstoupil. Naše koně jej následovali. Jsou to poslušní a dobře vycvičení silní koně plní odvahy, ale malý potůček je vyvede z míry. Stejnou stezkou jsme se vraceli zpátky a u jurty, která byla postavená v maličkém sedle vedle pryštícího potoka, jsme zastavili. Uvnitř nás vítali dvě postarší dámy s dítětem. Sedli jsme si okolo kamen, na kterých připravovaly oběd a usmívaly se. Byli jsme obdarováni vynikající krmí. Brambory se zelím vařené ve vodě polité jakousi tibetskou omáčkou, které říkali zhongyu, a misku rýže. Byl to vynikající oběd. Dvakrát jsem dostal přidáno a všechno zapil čajem. Rozloučili jsme se a vydali se dál. Do vesnice to byla ještě dlouhá cesta a zadek začínal pěkně bolet a byl rozedřený. V sedle jsem nikdy tak dlouhou dobu v jednom kuse nestrávil. Cesta trvala asi pět hodin. Koně místy pomalu šli a místy cválali. Snažil jsem se vysedávat, jak mě to učil Sigi v Horním Benešově. A byl jsem pochválen. Tibetským nomádem. Sigi je dobrý učitel, ta pochvala je i jemu. Když jsme dorazili zpátky, šel jsem hledat internet, abych mohl s mou Láskou strávit pár chvil a dát vědět, že jsem v pořádku. Avšak internet v takovýchto místech není příliš obvyklý a připojení měli jen na jednom místě. Bylo takové, že deset minut na načtení jakýchkoli dat byl zázrak a tak jsem tady ztrávil dost času. Když jsem se vrátil na ubytovnu, Kelsang nás pozval na večeři. Šli jsme do opravdu pravé tibetské restaurace, která obnášela jeden stůl a kamna. Přišel ještě Kelsangův kamarád. V pěti lidech jsme jedli tibetské mumu, což je obdoba čínských baozi, tedy maso v těstíčku. Jen to maso není hovězí ani vepřové, anóbrž jačí. Bylo jich opravdu velké velké množství a tak jsme se přecpali až nad povrch. Během jídla jsme se hovořili, povídali si, diskutovali a debatovali. Kelsang se rozvyprávěl o své cestě do Indie. Pro osvětlení. Od dob, kdy je 14. Dalajláma v exilu, je cesta za ním, do indické Dharmsaly, velký duchovní krok. Do roku 2008 byla tahle cesta vcelku snadná. Lidé z celého Tibetu za ním chodili pěšky přes velehory několik týdnů i měsíců. Čekalo je osobní setkání a vřelé přijetí Dalajlámou a pokud chtěli, tak i bezplatný život v Dharmsale a studium pod plnou záštitou indické vlády. Úspěšnost do r. 2008 byla asi 45%, neboť Lidová armáda byla v Tibetu v relativně malém počtu. Avšak po povstání mnichů ve Lhase v březnu 2008 u příležitosti výročí Lhaských nepokojů v roce 1959, kdy čínská Lidová armáda obsadila Lhasu, se situace zhoršila. Liberation army povstání tvrdě potlačila a oficiálně je známo přes osmdesát mrtvých mnichů i civilistů. Od těchto dob se do Indie dostalo jen malé, asi 3%ní množství věřících. Všichni putují jen v noci, čínská armáda je už mnohem početnější a v noci se putuje mnohem snadněji.  Kelsang se dostal do Indie v roce 1998, takže měl relativně štěstí. Pět let strávil s Dalajlámou a studoval. Když se vracel přes hranice zpátky, nebyl problém. Indická vláda a exilová vláda tibetská vyřešila všechny formality, jako jsou víza a povolení k opuštění země, a tak se dostal zpátky. Avšak právě v Langmusi jej místní policie zatkla a strávil ve vězení několik měsíců. Podmínky, podle jeho slov, byly ve vězení odporné. Bití a týrání na denním pořádku. Avšak za cestu za Dalajlámou to stálo. Jeho kamarád, který s námi večeřel, je učitel tibetštiny. Jemu se cesta do Indie nepovedla, byl chycen a držen tři měsíce ve vězení. O podmínkách mluvit nechtěl. Kelsang i jeho druh to však vyprávěli s úsměvem, jakoby to patřilo k životu, jakoby všechno násilí páchané na Tibeťanech byla součást jejich vývoje. Na otázku, co hodlají s jejich situací dělat nám řekli, že musí jen čekat. Nesmí nechat zaniknout tibetskou kulturu a jazyk a tak učí své děti všechny své tibetské zvyky, tibetské řeči, jídlům, prostě všemu, co k Tibetu patří. Ve školách děti učí tibetští i čínští učitelé. Tibetští záležitosti Tibetu a čínští záležitosti Číny. Historii se učí celou, nic není zatajeno, vyjma let 1959 až po současnost. To děti nesmí vědět. A tak je to učí rodiče doma, vypráví o tom, co se dělo, jak jejich babičky umřely díky Mao Zidongově revoluci v padesátých letech. A tak postupně Tibet dostává pod kůži, že je samostatný stát a s čínskou kulturou má pramálo společného. Jejich názor na kulturní revoluci byl takový, že se rozhodně nelitují. Ví, že každá národnost ztratila mnoho ze své kultury a kulturního dědictví předků, a to i kultura hanská, tedy čínská.  Je však mnoho jiných lidí z Tibetu, kteří to vidí úplně jinak. Kelsang je jeden z modernějších a vzdělanějších Tibeťanů, které jsme potkali. Jeden z názorů také je, že farmáři a pastevci se postupně začínají stěhovat do větších aglomerací a opouštějí svůj tradiční způsob života a to díky tomu, že musí čínské vládě platit obrovské částky za půdu, kterou obývají. Za tibetskou půdu, jejich domovskou, na které vyrůstali. Města jim nabízejí peníze, kterými toto splatit mohou, což je prvotní krok a důvod, ale pravda je taková, že už se většina z nich nevrátí. Díky ultra-konzumnímu způsobu života Číňanů se pomalu začlení do tohoto obrovského ozubeného kola, ze kterého už jen těžko, a jen málokdo dokáže vystoupit. Po těchto úžasně smyslných rozhovorech jsme šli na kutě. Ze sladkého snění nás probudilo klepání na dveře. Otevřel jsem a co nevidím. Čínská policie. Chtěli ukázat pasy a všechny si nás fotili. Dělali kravál po celé ubytovně, byli všude. Pak jen odešli, ani se nerozloučili. Kdoví co hledali. Možná jen zběžná kontrola obyvatelstva, jestli někdo neprchnul naopak nepřibyl. Kamarád Swen z Belgie, který bydlel vedle, byl naprosto nepříčetně nasraný. Prý se mu zdál krásný sen. A tak jsme si zakouřili, uklidnili se a šli zpět na kutě.

Den čtvrtý

Autobus nám měl jet ráno v devět hodin. Všichni nám radili, ať přijdeme o půl hodiny dřív, pro jistotu. Není tady zastávka ani nádraží, prostě se stopuje na ulici. Sbalili jsme veškeré saky i paky a vyrazili. Když jsme došli na stop-plaz, v obchodě nám řekli, že přeci dnes autobus nejede. Aj ouva. Včera nás o tom všichni přesvědčovali. Naštěstí nám pomohl Kelsang, který svému kámošovi taxikáři řekl ať nás odveze na rozcestí, kde chytíme jiný autobus. Do Maqu, kam jsme směřovali za těmi kamarády z hospody, jich tam odsud prý jede hodně. Byla to cesta přes půl hodiny, to nikdo nečekal. Přijeli jsme na rozcestí do míst, kde téměř nidko nežije. Okolo byli jen hory, rovná nekonečná asfaltová silnice a jedna odbočka z ní. Autobus přijel asi za deset minut, myslím, že jsme měli docela štěstí. A tak jsme byli zase na cestě, tentokrát do Maqu. Cesta to byla opravdu nehezká a v autobuse nebylo klidné chvíle. Skok za skokem, zatáčka za zatáčkou. Nedá se spát a ani číst, člověk nevidí při tom hopsání na písmenka. Nakonec se v dálce objevilo městečko. Podle informací z autobusu, které jsem získal, má asi 30 000 obyvatel a leží ve výšce cca 3000 m.n.m. Na autobusovém nádraží, které vypadalo spíše jako rozestavěné veřejné záchody jsme vystoupili a zavolali Dzaminovi. Během půlhodiny, než přijel, jsme se stali atrakcí pro desítky Tibeťanů. Jak nám později Dzamin vysvětlil, ve městě ještě nebyl žádný cizinec. Dzamin nás pozval domů. Jeli jsme jeho autem čtvrtí jen cihlových nízkých domů s malými dvorky plnými zvířat. U vchodu nás vítala jeho matka s bratrem a jeho dětmi. Sedli jsme si do místnosti, která slouží jako obývák, ložnice i kuchyň dohromady. Chvíli jsme si povídali a pak dostali jídlo. Tradiční cangpu, kterou jsme si sami připravili. Skládá se z jačího másla, podomácku vyrobeného kukuřičného prášku, sušeného ovčího sýra a čaje, který je připraven ze směsi různých trav. Všechno se musí v misce pořádně rozhňácat až vznikne hmota podobná plastelíně. Vynikající předkrm. Kdo chce, přidá i cukr. Jí se samozřejmě rukama. Pak nám byl naservírován talíř s ovčími párky, které se připravují jen dvakrát do měsíce. Je to slavnostní jídlo a my se, podle Dzamina, trefili právě do této doby. Spíš si ale myslím, že je připravili kvůli nám. Je to velká pocta mít cizince v domě. K tomu jsme dostali chléb a jehněčí žebra. Celá rodina se na nás u toho dívala a smála se. Nikdo v rodině neuměl čínsky, jen tibetsky, stejně jako většina města. Obyčejní lidé prostě bojkotují čínštinu. A tak jsme mohli komunikovat jen s Dzaminem. Jeho bratr je pastevec, po většinu roku žije v horách ve stanu, i s dětmi. Dnešní počasí je však extrémně chladné a tak se vrátili do jejich ,,zimního domu´´. Po obědě jsme chvíli seděli a přišel Dzaminův otec. Silný vrásčitý muž s pronikavýma očima a silným hlasem. Prý nádherně zpívá. Pak jsme vyrazili do stepi. Silnicí obklopenou tisíci kouřících stanů, miliony zvěře a jezdců na koních či na motorkách jsme dojeli až k odbočce přímo do stepi. Zastavili jsme na louce se stádem jaků, které jsme s Rose začali horečně fotit a lovit ten největší nejnádhernější kus, vůdce stáda.Pak jsme sedli do trávy a mezi jaky si začali povídat. Nad hlavou nám přecházela bílá mračna, která byla na dotek a pofukoval vlahý větřík a my si povídali, jak jinak, než o Dalajlámovi. Dzamin nám vyprávěl o situaci, která vznikla minulé dostihy, které Tibeťani pořádají a které jsou velmi důležitou součástí jejich kultury. Každý Tibeťan by měl umět závodit. Stalo se to, že se místní lidé začali bouřit ohledně toho, že čínská vláda začala regulovat dráhu, která povětšinou prochází stepí. Zakázali dostihy kvůli toho, že dráha je na jejich pozemcích. Výsledek je ten, že sem bylo posláno několik desítek nákladních aut plných vojáků, kteří dohlíží na ,,pořádek´´. Vydali jsme se dál do stepi. Zastavili jsme u jurty, která patřila rodině, jíž Dzamin vůbec neznal. V Tibetu to ale funguje tak, že host je nejdůležitějším člověkem v domě. Kdykoli může kdokoli přijít a dostane najíst, napít, cokoli potřebuje. Nejsou takoví všichni, ale většina nomádů si navzájem pomáhá, jakoby byli jedna rodina. Stan vypadal takto: u vchodu je sklad jačího trusu, který používají jako palivo. Široko daleko totiž není žádný strom ani keř, kterým by se dalo topit. Jen nekonečná tráva. Nalevo jsou naskládané hrnce, napravo deky a uprostřed se nachází hliněný, ručně vyrobený krb, který je nejdůležitější součástí stanu. Velikost jurty je asi 5x3m a mnohdy v něm bydlí celá rodina. Klidně i 10 lidí. U stanu hlídají tři psi, kteří jsou na obranu proti vlkům a jsou puštění jen přes noc. Jsou extrémně agresivní vůči lidem, které neznají. Přes rok obyčejně nomádi bydlí na pastvinách ve stepi a putují z místa na místo za travou. Na zimu se většina z nich vrací do měst a vesnic, odkud pocházejí a kde mají své ,,zimní´´ domovy. Jsou i tací, kteří si zbudovali domy ve stepi, domy, které jsou přes celý rok opuštěné a vypadají jako ruiny, je jich kolem mnoho. V zimě z nich však udělají útulné skromné příbytky. Sepjetí s Přírodou je ten nejdůležitější faktor. Jízda pokračovala dál. Už směr Maqu, neboť nám jel v šest hodin autobus. Okolní pastviny a travnaté pláně odnepaměti patří tibetskému lidu. Avšak pod nadvládou ČLR si je musí nomádi buď pronajímat od vlády, nebo koupit. Nejnižší cena je 50 000 yuanů. Zkuste si to představit. Průměrný občan v Xiningu, obrovském městě, má plat 800 yuanů měsíčně. Jak je to asi s platem, nebo jakýmkoli výdělkem v těchto pustých krajinách. Je to obyčejná šikana. Člověk, který nezaplatí, jde do vězení a pak je přestěhován do měst a uvázán ke kterékoli továrně, která se naskytne. Projíždíme dál, místy travnatou, místy bahnitou cestou s množstvím prohlubní, roklin a nerovností. Po cestě si Dzaminův bratranec, který řídil džíp, ulomil zadní blatník. Bere to s úsměvem a tak jedeme dál. Občas je třeba odstranit plot, který lidé přivazují kvůli zvěři. Brány či branky tady nemají své místo. Jen řetězy a provazy. Cesta se po cestě i opravuje. Bylo nám řečeno, že opravy jsou svěřeny čínským firmám, tibetské nemají ani mizivou šanci. Tyto firmy najímají na práci ženy, jen tibetské ženy, aby mužům dali najevo , že jsou nepoužitelní a bezcenní. Když jsme po několika dobrodružných situacích, kdy jsme zapadli do bláta, dojeli do města, ještě nám zbylo trošku času. Dostali jsme u Dzamina jogurt z jačího mléka, mimochodem nejbáječnější jogurt jaký jsem kdy jedl a smažené koblížky, které jsou bez chuti,jen smažené těsto. Pak jsme se rozloučili, předali kontakty a vyrazili zpátky do Hezuo, kde jsme přespali v muslimské ubytovně za pár (30) Kč na noc a druhý den si to razili přes Lanzhou zpátky do železobetonové pasti jménem Xining.

Fotky:  www.xiong.rajce.idnes.cz

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama