Dne 18.12.2012 proběhl v Ostravě koncert Pavla Šporcla a jeho nového projektu
Sporcelain. Jednotlivé koncerty turné Sporcelain obsahují skladby z poslední desky, kterou
Pavel Šporcl vydal na konci roku 2011. Než jsem navštívil samotný koncert, slyšel jsem
samozřejmě onu novou desku a ta ve mě zanechala ve větší míře negativní dojem. O to víc
mne zajímalo, jak moc se bude koncert blížit zvuku desky a do jaké míry se v „živém“ hraní
promítnou aranžé, které vytvořil Roman Holý, který je sám známým hudebníkem a také
úspěšným producentem. Bohužel musím hned na začátku konstatovat, že koncert se
zvukovou kvalitou velice blížil nahrávce, se všemi jejími negativy.
Je evidentní, že hudba byla komponována tak, aby vynikla v prvé řadě hra Pavla
Šporcla. To by samozřejmě nevadilo, ovšem aby se zamezilo utopení zvuku houslí v širokém
spektru dalších nástrojů, jsou veškeré další zvuky natolik potlačeny, že výsledek působí
umělohmotně. Na podiu housle doprovázela ještě basová kytara, bicí (elektronické), perkuse
a klávesová sekce. Všechny nástroje byly bezchybně ozvučené, ovšem kromě těchto živých
nástrojů byly ještě zapojeny další samply a předem nahrané zvuky, které měly melodicky a
hlavně také rytmicky obohatit hudební zážitek. A tady byl podle mne zásadní kámen úrazu.
Drtivá většina těchto přidaných, předem nahraných zvuků, zněla jako klávesy ze 70.
let 20. století, na kterých hudebník pustil propagační demo nahrávku onoho nástroje. A díky
tomu předem zamýšlená syntéza zvuku houslí a moderních nástrojů zcela ztroskotala. Z
nepochopitelných důvodů byla nekvalita tohoto podkresu zachována během celého
koncertu. To je také hlavní nedostatek studiové nahrávky a bohužel se tato chyba nesla i
živým vystoupením. Tato skutečnost celý koncert zcela znehodnotila a paradoxně tak
přispěla k přesunutí houslí za neposlouchatelnou zvukovou stěnu. Toto negativum se týkalo
hlavně rychlých skladeb, kterých bylo bohužel v repertoáru většina. Jediným světlým
okamžikem koncertu byly pomalejší skladby bez nudného doprovodu. V tom okamžiku se
úroveň koncertu několikanásobně zvedla.
Nedá se zapřít snaha o vytvoření spojení mezi zvukem klasických houslí a skupiny
nástrojů, hrajících většinou populární hudbu, ovšem k dokonalosti chyběl obrovský kus práce
při tvorbě aranží. Populární hudba ve smyslu pop music nikdy nebyla doménou českých
skladatelů a Sporcelain je toho dalším důkazem. Pokud by Pavel Šporcl realizoval svůj nápad
v zahraničí, kde existuje obrovské množství hudebních producentů, kteří mají s tímto stylem
hudby a způsobem práce zkušenosti, mohl být výsledek zcela jiný a díky virtuózní hře Pavla
Šporcla by mohl tento počin aspirovat na nejednu cenu v oblasti populární hudby, nebo
worldmusic. V tomto případě ale není vina v Pavlu Šporclovi, nebo ve výkonu ostatních
hudebníků, ale v práci v nahrávacím studiu a posléze ve snaze se tomuto zvuku co nejvíce
přiblížit také na pódiu. Kdyby byl totiž výsledek dobrý ještě ve studiu, přibližně půl roku před
prvním vystoupením, bylo by i toto vystoupení mnohem zdařilejší.
Autor: Libor Tománek