Reklama
 
Blog | Pavel Rytíř

Na vlnách čínské antiky

Nemá cenu zůstávat na místě, proto jsem se vydal za dalším pozáním Xiningského kraje. Tentokrát opět do hor, neboť v horách se člověk cítí opravdu šťastným. To, co jsem našel, ve mně vzbudilo velké překvapení, proto se nechte překvapit i Vy. 

 

Další výlet za poznáním jsem začal v místě, kde téměř nikdo nevystupuje z autobusuJ Je asi čtyři zastávky od vlakového nádraží a celá čtvrť je rozestavěná. Když jsem vystoupil, zamířil jsem ke kanálu, který vede z hor a zřejmě jsou tudy odváděny veškeré odpadky a splašky ze všech vesnic kolem. Vůně nebyla příliš vábná, o barvě ani nemluvě. Vydal jsem se směrem k údolí a procházel jsem chudinskou čtvrtí, skoro bych řekl slumem muslimské menšiny. Malá mešita zkrášlovala atmosféru chudoby, hladu a ne ani tak zoufalství, jako spíš smíření se s tím, co člověk má. Koryto kanálu bylo poseté trámy a cihlami, zbytky domů a odpadky, které sem zřejmě připluli při letní průtřži mračen, kdy zdejší oblast trpěla značnými sesuvy půdy. Domy okolo kanálu byly zčásti pobourané. Lidé se ale přizpůsobili velké vodě, která přichází každoročně. Základy domů jsou sice postavené těsně u kanálu, ale okna a vchody a veškeré obývané prostory jsou o několik metrů výš.

Vybral jsem si cestu, která vedla přímo k tibetské klasické stúpě. Vznik stúp se datuje ještě do dob před vznikem buddhismu. Nad ostatky mrtvých, tedy nad schránky s jejich popelem, neboť v Indii se mrtví pálili, se vršilo množství kamenů, nebo cihel. S příchodem buddhismu stúpy dostávaly složitější tvary a nastal jejich rozmach. Buddha byl prý pochován nejdříve pod osm stúp, avšak indický král Ašóka rozdělil ostatky na 84 000 dílů a nechal je roznést po celé zemi, kde nad nimi lidé postavili stúpy ve dnešní podobě. Od té doby jsou stúpy místem pro ostatky svatých a úctu jim lidé projevují obcházením staveb dokola. U téhle stúpy byly nakresleny šipky doleva, tzn. Že asi obcházejí ve směru hodinových ručiček. V dálce je vidět taoistický komplex chrámů Tulou guan, o kterém jsem už psal. Tady je vidět, že jedno náboženství v Číně nemá šanci. V údolí muslimský chrám, nad údolím buddhistická stúpa, v dálce je vidět taoistické chrámy a na co jsem narazil na vrcholu hřebenu to jen dokazuje. Vydal jsem se po malých  úzkých vyšlapaných cestičkách přímo vzhůru po hřebeni. Kdyby totiž člověk šel po cestě, která je tu vybudovaná pro motorové oře, nikdy by nikam nedošel. Jsou, samozřejmě dělané tak, aby auta vyjela. Ale lidské nohy jsou naštěstí přizpůsobivější. Po cestě jsem narážel nejdříve na vrcholek kompletně ověšený šátky přání, na kterých jsou napsány motlitby, poté na několik altánků, ve kterých si člověk může odpočinout ve stínu od vedra. Dneska bylo extrémní horko. Cestou nahoru se mi točila a bolela hlava možná i proto, že jsem neměl dostatek pití. Jen půllitrový čaj. Ale byl jsem, jak později uvidíte, pod ochranouJ Po horách jsou rozesety malé domky, ve kterých lidé bydlí a slouží jako hlavní stany pro dělníky, kteří v horách vysazují a zavlažují stromky, které slouží jako obrana proti sesuvům. Je slyšet ovce a ptáky a pokud se člověk nedívá na jih, kde je město všude, kam se podívá, může se kochat spousty zajímavých tvarů, které voda v hlíně vytvořila. Může přemýšlet o tom, co je asi za támhle tím kopcem, jak asi lidé žijí v té vesnici v dálce, kterou je sotva vidět. Šel jsem stále výš a výš a dával si čím dál častěji pauzy. Není to možná až tak vysoko, ale srdce mi bušilo jako parní lokomotiva. Téměř pod vrcholem byl opuštěný dům, tedy spíš jakýsi statek vystavěný z hlíny. Polorozbořený, ale bylo poznat králíkárnu, nebo něco takového a obytný prostor, což byly dvě malé jednopatrové komůrky. Musela to být zásobárna pro místo, kam jsem se později dostal. Okolo jsou zásobníky vody, kterými se zavlažuje.  Už jsem téměř nemohl dýchat, bolest v plicích byla intenzivnější a tak jsem se zastavoval co pár metrů. Neměl bych asi kouřitJ Došel jsem pod vrchol a nemohl jsem věřit svým očím. Nahoře se tyčil zámek pokrytý červenobílými cihlami. Nebyl to zámek čínský, ale v evropském stylu. Bylo vidět cimbuří a altánky mající střechu do špice, bez vlnitých okrajů, což nemají číňané ve zvyku. Byl to jakýsi park, tak jsem si chvíli sednul, najedl se a kochal se zvuky Přírody. Po vítězném cigáru, jež se nesmí vynechat na žádném vrcholu, ať je sebemenší a jakéhokoli druhuJ jsem začal okukovat toto zajímavé místo plné zvláštní mystiky. Šel jsem promenádou vystavěnou s výhledem na město, okolo kamenné mohyly a býka, jež byl jakýmsi strážcem tohoto místa. Podíval jsem se na sever a viděl opravdový zámek, který bych čekal spíše v Evropě, nebo když už, tak v Shanghai nebo Hongkongu. Je to jakési místo zvané 大墩岭, Dadun Ling, neboli Hora velkých pilířů. A opravdu. Park je poset antickými výjevy, sochami z ostrova Lesbos, ženami mazlícími se s anděli, nahých skulptur a obrovských pilířů. Probudit se tady po kocovině, myslím si, že jsem v Athénách. Opravdu zvláštní místo. Dostal jsem se k jakémusi půlkruhovému nádvoří kolem něhož byly do půlkruhu vyobrazeny znamení zvěrokruhu. Jsou tady všechna. Ve středu půlkruhu jsou dva dórské sloupy mezi nimiž má své místo znamení štíra. Nevím proč, možná proto, že štíru vládne Mars a Pluto. Mars jako bůh války a Pluto jako Bůh podsvětí. Má to možná co dočinění jako symbol utiskování tibetských lidí nejen dnes, ale i dříve. Možná je to tiché volání o pomoc a možná je to jen počinek čínského zalíbení v evropských věcech. Nikde jsem nenašel fakta o tomto chrámu, proto to nemůžu říct. Každopádně je to další důkaz čínského ekumenismu, který se komunisté snažili dlouho poničit.

Reklama

Když jsem vycházel z tohoto zvláštně myticko-mysticko-antického parku oddechu, uviděl jsem číňana sedícího ve stínu stromů, který po mně chtěl dva chuje(český hovorový výraz pro čínské yüany) jako vstupné. Zeptal jsem se ho proč a on odvětil pozváním k přisednutí. Přijal jsem a začal si s ním povídat.

Nejdříve to byl klasický rozhovor o tom odkud jsem, co tady dělám a podobné počáteční řeči. Kupodivu jsem mu rozuměl. Mluvil zřejmě jednoduše, ale když jsem se ho zeptal, jestli opravdu kvůli mně mluví jednoduše, řekl, že jednoduš mluví vždycky 😀 A tak rozhovor dosahoval takových rozměrů, že jsem zjistil, že průměrný plat číňanů v Qinghai je okolo 600 chujů na měsíc ( 1 yüan = 2,8 Kč), že v číňané nemohou bydlet jako pár spolu, dokud se nevezmou. Je to nemorální. Že vesničané se všemi silami snaží dostat do měst, aby se vymanili z chudoby, které si začínají být vědomi. Že věří, že v roce 2020 bude Čína rozvinutým státem a nikoli rozvojovým. Naopak on se ptal na život v Česku, nevěřil, že na vesnici žijí bohatí, že se nemusíme ženit proto, abychom spolu mohli bydlet, že jsou u nás povoleny lesbické a gayské páry, že mám chlupy na nohách, na břiše i na rukách a že mám na rukou a na krku náramky a korále, přívěšky a takové kraviny. Byl to příjemný rozhovor, kdy mě neustále hostil čajem, který mi zahnal neskutečnou žízeň i bolest hlavy. Opravdu je v horku mnohem lepší teplá voda, než studená. Byl to jako dar z nebes, kterým jsem byl docela blízko. Hostil mě cigaretama a pozval na večeři. Tuhle pozvánku jsem ale se vší úctou odmítnul a tak mě alespoň pozval na příští týden na návštěvu. K tomu ale musím zase vylézt na horu vysokou 2800 m.n.m., ale to je přece život v horách, který je tak lákavý. Doufám, že se donutím tam jít zpátky.

A tak jsem spokojený šel dolů z vrcholu, poslouchal zpěv ptáků a bzukot nejrůznějšího hmyzu, až mi tento krásný požitek nakonec přehlušil hluk z města, který nepřehluší nic. Rikšou, poprvé a naposledy, jsem jel k mé Minzuda. Rikša stála desektrát více peněz, než autobus, tedy asi 30 Kč a cesta trvala dvakrát déle. Ale jedinečný zážitek z jízdy to splnilo nad očekávání.

Tak tedy zdárec bambus příště

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama