Reklama
 
Blog | Pavel Rytíř

Na Hedvábné stezce aneb jak se mi zjevil sám Velký Buddha

Na jižní straně nad městem se tyčí krásná pagoda, kterou mé srdce i chtíč poznat nemohli nechat opomenutou. Proto jsem se rozhodl vydat se poznat její krásy, taje a zákoutí...

 

 Poslední dobou se mě začaly chytat myšlenky osamění, zůstával jsem zavřený v pokoji a psal znaky, díval se na filmy a stereotyp, ten nudný a svazující stereotyp, mi začínal klepat na dveře. Začal jsem si zvykat a pomalu propadat. Ale kdo se vzdává prohraje. Proto jsem se rozhodl něco s tím udělat a vyrazit na výlet. Cílem se mi stal nádherný, do skály vytesaný Buddha na hoře zvané 北山 (tedy Bei shan, severní hora). Pomalu jsem se chystal  a přemýšlel o Alexovi, který včera dostal ledvinový záchvat a zaklepal mi na dveře malátný a bez života se slovy, že jej musím doprovodit do nemocnice, že to sám nezvládne. Nevím jestli bych se tady rozkoukal, kdyby se něco takového stalo mně. Ale to už jsem byl venku a na cestě. Místo, kam jdu, jsem  měl vyhlídnuté už před pár dny. Dokonce jsem se k němu i vydal, ale naneštěstí jsem se ztratil na tržišti plném doplňků pro domácnost a asi dvě hodiny jsem hledal východ. Když jsem se konečně dostal ven, neměl jsem už chuť kamkoli jít a tak jsem to vzdal a autobusem se svěšeným ocasem jel jsem domů.

Chyba byla v tom, že jsem neměl mapu, což jsem dneska řádně napravil. Šel jsem pěšky, měl jsem dost času. Když člověk prochází městem, všímá si zvláštního jevu. Město je rozděleno do čtvrtí, Dong, Xi, Nan, Bei a Zhong Qu – Východní, Západní, Severní, Jižná a samozřejmě Střední, což je centrum města. Střed je pro Číňany extra důležitý, protože už odedávná věří, že je jejich Čína středem světa. Dnes už tomu možná nevěří, ale je to pořád tradiční chápání světa, které jen tak nevymizí. Proto je v čínském názvu 中国   tedy Země Středu. Ale zpátky. Tyto čvrti jsou rozdělené ještě na menší části, které jsou specifické svou obchodní komoditou. V místě, kde bydlím, jsou to auta. Kolem je spousta zahraničních automobilek jako je VW, Opel, Mercedes a samozřejmě Shanghajská Škodovka, ale také mnohé čínské značky jako DongFeng, ChangFeng, GreatWall, Chery a mnohé další. V jistém smyslu jsou automobilově soběstační, produkují dostatečné množství aut pro zaplnění poptávky. Ovšem soběstační nejsou v technologiích. Všechna auta jsou si podobná a jsou zkopírovaná. Tedy vzhledem, motorem i interiérem. Když jde člověk dál, narazí na muslimskou čtvrť. Ta se vyznačuje množstvím  malých restaurací a hospůdek nejrůznějších názvů, barev a chutí. Kolem se prodávají oříšky, sušené ovoce a muslimské obleky a čapky. Kolem nádraží, kudy člověk musí projít, chce-li se dostat na Nan shan, je čtvrť zaměřená na nejrůznější výrobky z kovu. Trubky, čerpadla, motory, dráty, lana a jiné takovéto samozřejmě důležité věci. Jsou tu i opravny, přímo na ulici může člověk spatřit tisíce číňanů, kteří jen opravují a opravují cokoli je rozbité. Dávají dohromady vraky, rovnají plechy, zpravují motory. A to přímo na očích všech, nikdo se ničím netají. Zřejmě i proto, aby každý ukázal své umění a aby si zákazník vybral právě jeho. I když to už je trošku degradace k západnímu myšlení. To není právě to pravé čínské. A tímto nádherným rušným a hlučným životem procházím a je mi hezky. Všudypřítomné a zabodávající se pronikavé pohledy tisíců párů očí, kterými mě milí číňané obdařují, už házím jen tak za hlavu a nepřijdou mi už nijak zvláštní. Nejde to jinak, než je přejít s úsměvem. Vystoupil jsem u zastávky, o které jsem si myslel, že je zastávkou 80tky, která jede přímo pod Nan shan. Ovšem s autobusy se to tady má tak, že mají daný zastávkový rozvrh a trasu, po které jezdí ty samé autobusy celý den a celý rok, ovšem bez jakéhokoli jízdního řádu. Jedou klidně dva za sebou, nebo naopak vůbec žádný. Vzheldem k místnímu provozu se často stane, že autobus nezastaví ani na zastávce, na které má, tudíž člověk je nucen poznat další kus Xiningu, což je samozřejmě výhodou, pokud nespěchá, a já tady moc nespěchám. Při nástupu se platí 1 , což jsou tři koruny a člověk se může vozit , jak se mu zlíbí. Nu a když tak čekám a autobus pořád nikde, kašlu na něj. Pěšky se tam dostanu rychleji.

Reklama

Vydal jsem se směrem ke kamennému, do skály vytesanému Buddhovi, který zkrášluje město už od vlády Západních Weiů, tedy od čtvrtého století našeho letopočtu. Když jsem podešel železniční viadukt a prošel ulicí plnou prachu, neboť se na ulici hasí vápno, přesypává cement a řeže dlažba, přišel jsem k mostu a za ním se tyčil nad tisíci schody nádherný majestátný chrám vytesaný do skály. Most vypadal na to, že má dost velké problémy udržet sám svou váhu, ale já mu věřil a využil jeho služeb. Na druhém břehu se po obou stranách rozprostřel nádherný taoistický chrám 土楼观, což v překladu znamená Chrám Země. Dříve byl chrám určen buddhistickým účelům, ale dnes slouží jako taoistické kontemplační středisko, které je nejstarší v Qinghai. Dříve bylo toto místo důležitým místem na Hedvábné stezce. Hned u vchodu chrám chrání dva Strážci podobní západním čertům. Odhání zlé duchy a zlo obecně a pouští dovnitř jen dobro a dobré úmysly. Kupodivu jsem byl vpuštěn a to i bez vstupného, možná i proto, že není turistická sezóna, ale to ví jen Tao J Je to jedno z mála míst v Xiningu, kde je ještě vidět pravá stará Čína, i když právě Xining leží na pomezí Sichuanu a Tibetské části Amdo, což je původní část Tibetu, autonomního státu Tibetu. Až komunisté začali plenit všechny tibetské chrámy, všechno, co je jen trošku blízké Tibetu. Dalajláma vyhlásil autonomní stát a Mao´c´Dong s tím nebyl spokojen. Pod záminkou vyhnání všech kapitalistických vládců, mimochodem tibetských mnichů, kteří utiskují tibetský národ, z Tibetu. Právě tady se narodil dnešní čtrnáctý dalajláma, právě tudy projížděl konvoj hledající vtělení Velké pravdy, tedy Dalajlámy, ať už prvního či třináctého. Je to tatáž osoba. Všude voní vonné tyčinky a spálené falešné bankovky, které taoisté pálí ve víře, žepřinesou zesnulým hojnost. Kolem jsou krámky s vonnými tyčinkami a modlitebními knížkami. Za budovami se do nebes tyčí schodiště o tisíci schodech, které údajně vede právě k Velkému Buddhovi. Nikde však není vidět. Prý zde byli dva, ale při občanské válce na začátku století byl jeden zničen a zbyl pouze jeden. Ale i ten mému zraku stále unikal. Šel jsem úzkými cestičkami vzhůru, po schodech vytesaných do zdejšího hliněného podkladu a ohraničených od příkrých srázů hliněnými zdmi. Je až neuvěřitelné, jakými způsoby dokáží zdejší neúrodnou a drsnou půdu využít. Konečně vrchol. Spousty jeskyní, malých i velkých, mi přechází kolem očí. Prý je jich tady tisíc. Místní tomuto místu říkají Devět chrámů a osmnáct jeskyní. S očekáváním Velkého Buddhy jsem se vydal po stezce. Nade mnou se tyčily mosty z hlíny vytesané do stěny, spousta ozdobných oken a jeskyní. Stezka mne ale zavedla úplně jinam. Vedla výš a výš nad chrám k pagodě zvané 宁寿搭, tedy Pagoda míru a dlouhověkosti (Ningshou Da). Je ve výšce 2436 metrů a je z ní přenádherný výhled, ne na město, to je už okoukané, po té krátké době je už okoukané. Ale hory za ní jsou jako z pohádky. Za pagodou se skrývá starý opuštěný klášter rozpadající se v každé vteřině větrobití. Když se tak dívám na hory kolem, jsou ve tvaru písmene U, to znamená, že musí být určitě jednoduché v bodě A vylézt a v bodě B slézt a dostat se tak zpátky do města. Ano, to už mám v srdci a hlavě jako další plán…